pátek 30. srpna 2013


Štěchovický poklad: kam zmizely dvě tety z Berlína?
 

Možná nebudu sám, kdo si není úplně jistý, zda si z nás Helmut Gaensel už vážně trošinku nedělá srandu. Místo hledání pokladu teď (přes média a rádoby úplně vážně) řeší kam asi zmizela dvě nákladní letadla Junkers, která prý němečtí vojáci za půl dne rozebrali a zakopali někde u Hradištka. A novináři mu to baští ostošest. Známý hledač tím dokonce už začíná popírat i sám sebe. Nejenže po tolika letech „hledání Štěchovického pokladu“ zatím nic kloudného nevykopal, aspoň tedy ne před očima veřejnosti, ale teď najednou zničehonic odvádí pozornost od pokladu k „záhadně zmizelým“ letadlům. Že by nastupující problémy s pamětí? To těžko. Spíš to vypadá na poněkud neobratnou snahu odvést pozornost médií od skutečného místa přistání letadel někam úplně jinam…



Ilustrační obr. (archiv autora). © Robert Gutenberg, 2013.
Helmut Gaensel to bezesporu s médii umí. Vyjadřuje se krátkými údernými větami, z nichž by se téměř každá dala použít jako novinový titulek. Budiž mu to ke cti.
 
A Štěchovický poklad je prostě téma, které pořád táhne. Když přijde letní okurková sezóna a už není  o čem psát, nastoupí Štěchovický poklad. Nejinak tomu bylo i letos v půlce července.
 
V rozhovoru pro Deník, najdete ho na webu, se Helmut Gaensel tentokrát opravdu překonával.
 

 

Doposud po léta tvrdil, že všechny bedny s pokladem skončily 22. dubna 1945 v Praze. Na svém webu to má dodnes. I v knize Pražská spojka píše doslova: „Když oba přetížené Ju-52 přiletěly do Prahy, došlo k velice závažné komplikaci. První přistál hladce, ale druhý s kašlajícími motory se pro nedostatek benzínu propadl a nouzově dosedl na trávu blízko letiště.“
 
Jenže letos v létě je najednou všechno úplně jinak!
 
 

Kde tedy přistála letadla s pokladem? V Praze nebo u Hradištka?

Na sugestivní narážku reportéra Deníku Zdeňka Kellnera, cituji:Štěchovický poklad přivezla z Berlína obsazovaného Rusy dvě letadla Ju52. Přistála u Hradištka, ale už prý neodletěla…“ v již zmíněném rozhovoru Helmut Gaensel reaguje slovy: A právě to je největší tajemství. Ju52 mi procházejí hlavou více, než poklad. Pokud tu je, bude v bednách uložených ve štolách. Ale letadla za necelý den rozebrali. Museli je zahrabat do některé zdejší rokle. Němci tu měli i buldozery. Věřím, že nám více ukáže práce univerzit.“
Dokonce tedy slovy „pokud tu je“ relativizoval svá dosavadní tvrzení, že poklad určitě leží někde v Hradištku. Nepřímo tím připustil, že může být uložen i kdekoliv jinde. Veden sugestivní narážkou novináře též nevyvrátil jeho suché konstatování, že letadla „přistála u Hradištka“. Ochotně tedy popřel sám sebe, včetně informací na svém vlastním webu. Že by tak mediálně obratný a ostřílený matador udělal chybu? Nebo si už dopředu připravuje půdu pro další senzační odhalení místa, kde už poklad tentokrát doopravdy je? Anebo zas není?
Ponechme teď stranou jiná absurdní tvrzení okolo Štěchovického pokladu, která se čas od času v médiích objevují, a také by si zasloužila nějakou reakci. Snad až někdy příště. Zaměřme se prozatím jen na „zakopaná“ letadla, která panu Gaenselovi „procházejí hlavou více, než poklad“. Pojďme se pokusit panu Gaenselovi toto „největší tajemství“ zmizelých letadel trochu poodhalit. I bez práce univerzit. Postačí nám k tomu trocha faktických informací a zbytek už za nás udělá zdravý selský rozum.
Tak kdepak asi skončila ta „zakopaná“ nákladní letadla Junkers Ju-52? Ta, která prý 20. dubna 1945 z bojem těžce zkoušeného Berlína dopravila do Prahy prvních osmdesát beden takzvaného Štěchovického pokladu? Podle webových stránek Helmuta Gaensela šlo o poslední použitelné dva nákladní letouny v Berlíně. Už ale neuvádí, kde přesně přistály, jen že všechny bedny byly 22. dubna v Praze. Zato v knize Štěchovický poklad – Pražská spojka (Horizont 1992) přímo tvrdí, že letouny „přiletěly do Prahy“ a pak že: „V Praze není ani kapka leteckého benzínu.“ Buďme spravedliví a připusťme, že citované dílko páně Gaenselovo je beletrie, nikoliv literatura faktu, takže ho nemusíme brát úplně za slovo. Jenže i tak, v onom čerstvém prázdninovém rozhovoru pro Deník, Helmut Gaensel opravdu zastává diametrálně odlišný názor. Nejenže nijak nevyvrací konstatování, že letadla přistála u Hradištka, ale dokonce i sám výslovně říká, že letadla esesáci rozebrali a pomocí buldozerů je zahrabali do některé zdejší rokle. Proč takový náhlý obrat v určení místa přistání letadel? Proč ta relativizace místa uložení v Hradištku? Ztráta paměti nebo jen nějaký taktický manévr? A důvody takového obratu? Ty si můžeme jen domýšlet…
 

Dvě monstra v poli a pár ženistů okolo? No a co bylo dál? Dává to smysl?

Takže? Dvě třímotorová letadla, skoro dvacet metrů dlouhá, s třicetimetrovým rozpětím křídel a bez nákladu vážící přes šest a půl tuny každé jsou někde v poli. Bůhvíkde - a mají skončit rozebraná a zahrabaná v nějaké rokli u Hradištka. Pan Gaensel nám ale neřekl, kde že vlastně ta letadla přistála. Kde byla vyložena a kde čekala na tu svou demontáž? Když se podíváme na mapu, nejblíže Hradištku leží polní letiště v Nesvačilech. Přímo v prostoru cvičiště SS, pár kilometrů od Benešova. Z letiště je to do Hradištka nejkratší cestou skoro třicet kilometrů a to po úzkých silničkách, či pěkně mizerných polních cestách. Jak se tam ta letadla mohla dostat? V celku takhle šestapůltunové monstrum třicet krát dvacet metrů velké přepravíte dost těžko, takže je snad opravdu rozebrali? Za půl dne? Dvě velká těžká třímotorová nákladní letadla? No, to by byl slušný výkon.
A pokud by letadla přistála někde poblíž Hradištka? Takové riziko při přepravě pokladu nevyčíslitelné hodnoty a nejvyšší důležitosti? Ale budiž. Připusťme i tuto, pro osádku téměř nepředstavitelně riskatní, variantu nouzového přistání s těžkým nákladem mimo letiště někam na pole či luka. Tak jak by to šlo tam? Dokázali by ženisté v terénu, tedy žádní letečtí mechanici v technikou vybaveném hangáru, žádní technici specialisté v odborných dílnách, ale venkovští kluci od Waffen-SS, na koleně rozebrat dvě nákladní letadla za půl dne? To těžko. Možná je zničit, vyhodit do povětří, to určitě ano. Ale rozebrat?
Nicméně ta hlavní otázka zní – proč? Proč by tohle proboha dělali? Když další stovky beden s pokladem přivezly do Hradištka o dva dny později náklaďáky, taky ta auta ženisté ihned zahrabali pod zem? Ale kdeže. Kdyby to někdo z nich jen zkusil, musel by být nutně ihned zastřelen za zradu říše. Za sabotáž! Skomírající nacistická mašinerie už měla zoufale málo úplně všeho – a připraví se o dvě letuschopná velká nákladní letadla? Notabene jen proto, že v nich nemá letecký benzín, jak tvrdí Helmut Gaensel v té své knize? A proč by vůbec tahali ta dvě letadla až do Hradištka, když hlavní úkol zněl zakopat bedny? Nebylo by jednodušší v Nesvačilech vyložit bedny s pokladem, ty převézt do Hradištka - pokud tedy ne rovnou na statek Bezejovice, kam to bylo výrazně blíž, o tom zas až někdy příště – pak bedny zakopat a do letadel prostě jen sehnat pár litrů leteckého benzínu, aby mohly odletět? Zakopávání letadel pod zem přeci postrádá jakýkoliv smysl! Byl by to jen ztracený čas a úsilí. Nebo že by snad nechali ty bedny v letadlech a zahrnuli jejich trupy do rokle i s pokladem? Tak tomu už nemůže věřit ale opravdu nikdo. Zřejmě tedy jdeme po falešné stopě… Nemusí se nám to sice líbit, ale nacisté byli do poslední minuty války mnohem lépe organizovaní, než se dnes zdráháme byť jen uvěřit. Ano, jistě, dějiny píší vítězové, tedy my. Ale v rámci snahy dobrat se aspoň střípků pravdy připusťme, byť neradi, že ani tváří tvář nevyhnutelné porážce se nacisté nechovali jako úplní idioti, byť by se nám to teď sebevíc hodilo do krámu.
 
Touto krkolomnou cestou by musel projet transport s oběma letadly. Proč? Mapka: archiv autora.

Válka ve vzduchu: žádný klid před bouří, nad Prahou se bojuje

Z Berlína odlétají prý „dvě poslední letuschopná nákladní letadla“ Junkers Ju-52 s pokladem. Nepravděpodobné, ale budiž. Letí do Prahy. Mají prý benzín sotva na let tam. Ještě více nepravděpodobné, ale dobře. Je právě 20. dubna 1945, Adolf Hitler slaví svoje poslední narozeniny. A jak to přibližně tou dobou vypadá v Praze? Ve vzduchu je tam pěkně živo! Už 27. března 1945 americký průzkum zjistil na letišti v Praze - Ruzyni celkem 197 německých letadel, převážně Messerschmittů Me-262 a Junkersů Ju-88. Pouhé čtyři dny před naším „dnem D“, tedy 16. dubna 1945,  přiletěl nad Prahu velký počet amerických Mustangů ze 4. a 78. letecké skupiny. Jejich cílem se stala i letiště v okolí Prahy. Američané pak oznámili 61 zničených nepřátelských letadel, ale sami přišli o osm Mustangů. I proto bylo v období od 20. dubna, tedy ode „dne D“, až do 4. května 1945 na Ruzyni v nepřetržité pohotovosti kolem třiceti letadel Luftwaffe. Převážně stíhaček Me-262, které vzlétaly v pravidelných intervalech k obraně Prahy i k útokům na postupující Rudou armádu. Například už 19. dubna operovaly dvě takové stíhačky nad územím cvičiště zbraní SS Benešov. Sem pronásledovaly dva americké bombardéry, létající pevnosti B17, které nad prostorem nakonec sestřelily. Nacistická mašinérie v protektorátu byla ještě v plné síle a rvala se s nepřáteli na život a na smrt, do posledního náboje. Hitler ještě žije, jakékoliv projevy poraženectví se nekompromisně trestají smrtí. Žádné ústupky postupujícímu nepříteli! O tom svědčí i smutný fakt, že zajatí američtí letci z obou sestřelených bombardérů byli na Konopišti esesáky popraveni ranou do týla a zahrabáni na nedalekém statku pod hromadu hnoje.

 

Poslední dvě letadla z Berlína jsou v Praze. Nikde ani kapka benzínu?

Kdepak, to jsou jen pohádky a báje páně Gaenselovy. Takže jak to asi bylo doopravdy? Polní letiště v Nesvačilech, pouhých pár kilometrů od Konopiště, bylo právě to letiště, kde by také mohly jakžtakž bezpečně přistát velké, plně naložené dopravní Junkersy z Berlína s pokladem. Tedy pokud měly skončit co nejblíže u Hradištka, kde má být poklad uložen. Podle tvrzení Helmuta Gaensela by tam, někde u Hradištka v rokli, letouny také měly skončit zahrabány a navždy pohřbeny. A to jen proto, že jim došel benzín? Jenže právě letiště v Nesvačilech přesně touto dobou hostilo přes padesát jiných německých letadel. Že by na letišti s padesáti šesti bojeschopnými letadly nebyl ani litr leteckého benzínu? Ale kdeže.
A jak to vypadalo v Praze? Téhož dne, kdy měly přiletět nákladní Junkersy z Berlína, tedy  20. dubna 1945, velení Luftwaffe pověřilo Oberstleutnanta Hermanna Hogebacka velením všech leteckých útvarů v prostoru Velká Praha - Grossraum Prag. Tam kromě pražských letišť Ruzyně a Kbely patřila ještě letiště Čakovice, Klecany, Kralupy nad Vltavou, Plzeň a Žatec. Toto nově vzniklé uskupení Luftwaffe vedené pod názvem Gefechtsverband Hogeback operačně podléhalo velitelství IX. Fliegerkorps v Treuenbritzenu u Berlína a teď se podržte - do bojů o Berlín poskytlo všechny své bojeschopné letouny! Šlo by to bez benzínu? To těžko.
Takže jak to tedy bylo s benzínem na letišti Nesvačily na cvičišti SS Benešov? V prostoru, kde se tou dobou ještě stále pohybovalo něco mezi dvaceti a třiceti tisíci muži zbraní SS? To není malé množství vojska, že? K prvnímu dubnu 1945 bylo na území protektorátu Čechy a Morava stále ještě dislokováno 54 899 příslušníků SS. Pro zajímavost – jen v Ženijní škole SS v Hradištku bylo pod velením generála Emila Kleina tou dobou přesně 149 důstojníků, 583 poddůstojníků a 2498 mužů zbraní SS. Že by všichni byli úplně bez benzínu?
Kdepak. Deset dnů před inkriminovaným datem, kdy měl podle páně Gaensela v protektorátu úplně dojít benzín, tedy 10. dubna 1945, je Dr. Robert Gies, šedá eminence protektorátní vlády a pravá ruka K. H. Franka písemně informován, že na příkaz SS-Obergruppenführera Franka a k jeho osobní dispozici bude nejpozději do 12. dubna přímo do prostoru cvičiště SS Benešov převezeno padesát tisíc litrů benzínu jako zvláštní rezerva navíc (!) nad běžné zásoby pohonných látek pro cvičiště SS (zdroj: Národní archiv Praha, www.badatelna.cz). A na běžný benzín tehdy mohla létat i letadla! Na vysvětlenou - automobilový benzín má obvykle oktanové číslo 87 a více, Luftwaffe používalo letecký benzín označený buď jako B3 (87 oktanů) nebo jako C3 (97 oktanů). Pro zvýšení oktanového čísla za války v německé armádě používali pentakarbonylželezo, ale pokud se nemýlím, stačilo do „obyčejného“ benzínu přidat nějakou kyslíkatou sloučeninu, třeba éter, kterého bylo po lazaretech všude dost a dost – a letělo se.
Myslíte, že by si kdokoliv sloužící v uniformě SS tehdy, 20. dubna 1945, dovolil nařídit rozebrání a zakopání dvou letuschopných velkých nákladních letounů Junkers? A to právě v době, kdy Berlín zoufale sháněl každé použitelné letadlo široko daleko po celé rozpadající se Třetí říši? Pro transport raněných, pro přepravu lidí, materálu, archivů i munice? A ještě ke všemu jen proto, že v letadle došel benzín? Přitom s padesáti tunami benzínu zvláštní rezervy K. H. Franka za zády? To už by musel být nejen hazardér s vlastním životem, ale naprostý blázen. A to velitel ženistů v Hradištku - generál zbraní SS Emil Klein - určitě nebyl.
 

Kde se vzaly, tu se vzaly… Tak kam zmizely ty dvě tety z Berlína?

Tak. A to nejlepší nakonec! Pokud jde o nákladní lety, území protektorátu mimo jiné obhospodařovala i transportní eskadra Ergänzungs Transportgruppe – Erg. TG působící na letišti Berlin-Schönwalde pod velením Oberstleutnanta Kurta Fabiunkeho. Ta se skládala ze dvou skupin: skupiny I. se základnou Berlin-Schönwalde a skupiny II. dislokované na letišti v Chebu. Celá eskadra však byla už k 22. červenci 1944 rozpuštěna. Nicméně v berlínských hangárech po ní zůstaly letuschopné nákladní Junkersy Ju-52 v původní kamufláži eskadry. Ano, přesně ty Junkersy piloty familiérně přezdívané „Tante Ju“, tedy „teta Ju“. No a právě dvě takové „tety“ se najednou v dubnu čtyřicet pět zčista jasna zjevily na letišti ve Kbelích! A to, světe div se, aniž by existovaly dohledatelné záznamy o tom, odkud přilétly, kdy přesně přistály a s jakou posádkou.
Podivné, že? Mírnix dírnix dvě letadla sem, dvě letadla tam… Při příslovečné německé preciznosti a nepopiratelné vášni pro přesnou úřední evidenci každé maličkosti je to víc než podivné. Navíc tyto letouny přiletěly pod označením již neexistující letecké eskadry. To bylo velmi mírně řečeno naprosto neobvyklé. A v Luftwaffe, dokonce i v počínajícím chaosu blížícího se brzkého konce války, v podstatě naprosto nemyslitelné a nepředstavitelné.
Proč to? Že by chybějící letové záznamy byly úmysl? Konspirace? Krytí nějaké zvláštní mise pod přísným utajením? Že by nakonec ty dvě „tety“ z Berlína přeci jen něco zajímavého do Čech přivezly? A kdepak to asi složily? V Praze nebo na letišti v Nesvačilech? A kde skončily ty vyložené bedny? Nezahrabaly buldozery ženistů místo letadel spíš jenom ty bedny s pokladem? A stalo se tak v třicet kilometrů od místa přistání vzdálené rokli u Hradištka nebo spíš někde poblíž, třeba někde nedaleko polního letiště Nesvačily?
Vraťme se tedy k onomu citovanému rozhovoru, ve kterém po létech hledání v Hradištku najednou zničehonic Helmut Gaensel připouští možnost, že by poklad mohl být uložen i někde jinde: Pokud tu je,“ říká doslova Gaensel, bude v bednách uložených ve štolách.“ Ano, pokud tu je. A co když tu není? Takže kdepak máme hledat tenhle kus Štěchovického pokladu, těch prvních osmdesát beden z obou letadel z Berlína? Co třeba v okolí statku Bezejovice? Nebo snad zase někde úplně jinde?
 
Tak kdepak to je? Co myslíte?
© Robert Gutenberg, 2013.


neděle 25. srpna 2013


Štěchovický poklad: pravé mystérium nebo jen sen hledačů?

Štěchovický poklad se tváří jako skutečné mystérium. Ale je tomu tak? Je opravdu takovým tajemstvím, takovou záhadou prvního řádu? Zaslouží si být legendou, která nás nenechává v klidu ani po osmašedesáti letech od konce války, kdy měl být ukryt? Tento fenomén je pravidelně přiživován různými „senzačními odhaleními“ a ozvláštňován osudy hledačů Štěchovického pokladu. Média toto téma milují a pravidelně je vytahují na světlo boží. Hlavně tehdy, když je okurková sezóna a jinak není o čem psát. Přesto zatím nikdo z hledačů nic kloudného nevykopal, aspoň tedy ne před zraky veřejnosti. Je tedy Štěchovický poklad mýtus anebo realita? Proč dosud nebyl nalezen a vyzdvižen?

 
Ovlivnila nacistická mystika ukrývání pokladů koncem války?
O nacistické mystice byly popsány hory papíru a natočeny spousty dokumentů. Černé bratrstvo SS a jeho magické rituály, tajemný hrad Wewelsburg, kult Smrti symbolizovaný umrlčí lebkou vprostřed čela. Noční pochody, přísahy, ohně, meče, bubny. Nic nového. Většina pozdějších autorů vychází z pozoruhodného díla Jitro kouzelníků (autorů J. Bergiera a L. Pauwelse v překladu J. Konůpka, Svoboda, Praha 1969, originál: Le Matin des Magicions, Galimard, Paris 1960). Knihu ovšem i sami její autoři označují za dílo jimi založené školy fantastického realismu. Do jaké míry je lze brát vážně, to musí čtenář vydedukovat sám z této definice knihy v úvodu: „Tato kniha není román, ač její záměr je romaneskní. Nepatří k literatuře vědecké fikce, ač se v ní dotýkáme mýtů, které vyživují tento literární žánr. Není sbírkou bizarních faktů, ačkoliv andělu bizarnosti se v ní dobře daří. Není také vědeckým přínosem, nástrojem neznámého učení, svědectvím, dokumentem nebo mravním naučením. Je líčením, někdy legendárním a někdy exaktním, první cesty do ještě sotva probádaných oblastí poznání.“
Co k tomu dodat? Výstižnější definici literárních výprav za nacistickými mystérii a záhadami si lze představit jen těžko. Každý z nás, amatérských badatelů fascinovaných relativně nedávnou, o to však místy bizarnější historií druhé světové války, více či méně postupuje obdobným způsobem. Sbírá drobná fakta, útržky historie: dokumenty, fotky, vzpomínky pamětníků. A pak z nich skládá mozaiku, které se snaží dát nějaký smysl a řád. Poněkud nevědecký přístup, že? Ale aspoň něco. To, co je nám nyní dáno zkoumat, je to hmotné. Umíme si ale dnes představit, jak ohromný nehmotný fundus idejí a se vznášel nad historií druhé světové války - války, která převrátila tehdejší svět naruby? Kolik energie pomocí praktické magie bylo vynaloženo ve sféře nehmotné?
Pokud tedy chceme pronikat do tajemství, záhad a mýtů relativně nedávné historie, Štěchovický poklad z toho nevyjímaje, neměli bychom ignorovat mystické a magické vnímání reality pohlaváry SS. Těmi, kteří sami sebe považovali za vyvolené, za Nadlidi - a stali se tak z vlastní vůle bojujícími mnichy černého řádu v bitvě o vládu nad světem hmotným i nehmotným.
 

 
Je opravdu to, co je nahoře, také dole? 
Pojďme si tedy promítnout známou hermetickou poučku zvěstující, že „to, co je nahoře, je také dole“ do námi zkoumaných reálií rovnou dvojím způsobem. Jednak mějme prosím na paměti, že vše, co se v té pohnuté době odehrálo na úrovni hmotné, mělo svůj předobraz na úrovni duchovní. A za druhé – a to už je velice konkrétní a praktický poznatek pro hledače pokladů – přijměme jako fakt, že téměř všude, kde měli nacisté uzlové body svých zájmů, existovaly také rozlehlé prostory podzemní.
A bylo by naivní si myslet, že všechny byly odhaleny. Je nám přece dobře známo, jaké úsilí a důvtip vynaložila hroutící se mašinérie nacisty řízené Třetí říše pro bezpečné uložení pokladů. Nejen zlata, uměleckých děl, padělaných i pravých bankovek, seznamů zahraničních kont, ale i výsledků vědeckého výzkumu a unikátních technologií,  které měly v budoucnu posloužit úspěšnému založení Čtvrté říše. K tomu měli i tehdy, koncem války, nacisté stále ještě téměř neomezené zdroje a prostředky. Také neměli žádné skrupule a soucit s vězni nasazenými na otrockou práci. „Vernichtung durch Arbeit“, vyhlazení prací, bylo jimi běžně používanou „technologií“, po které navíc, vlivem otrocké práce až k smrti, také nezůstávali téměř žádní živí svědci.
„Nadlidé“ odchovaní doktrínou SS o světovládě zcela samozřejmě počítali s tím, že ať už ukryjí cokoliv kamkoli, nic nemůže být překážkou pozdějšího vyzdvižení z úkrytu. Věřili, že tak jako doposud, i nadále budou disponovat neomezenými zdroji a prostředky. Tedy, že i kdykoliv v budoucnu cokoliv ukrytého opět bez potíží vyzvednou, byť ze sebesložitěji vymyšlených úkrytů. Jejich optimismus byl vlivem nacistické mystiky a propagandy bezbřehý. Oni se opravdu považovali za nadlidi, za skutečné pány světa, Herrenvolk und Herrenrase, za panský lid a panskou rasu, věřili si zcela bezmezně. Stačí si připomenout Toplitzské jezero s jeho umělým dnem z masy dřevěných kmenů uměle vytvořené v sedmdesáti metrech - a s bednami potopenými až pod ním, ve sto metrech hloubky. Jezero, které není dodnes zcela prozkoumáno. Pokud pro uzavření štol s poklady nacisté používali jeden a půl až tři metry silnou vrstvu betonu a umělý kámen na povrchu, navíc povrch díla pak zamaskovali zeminou a vzrostlými stromy, je téměř nemožné takové skrýše nejen objevit, ale i po jejich případném zaměření se do nich vůbec čelní ražbou dostat. A to i tehdy, pokud by nebyly zaminovány. Kdo z hledačů pokladů měl tolik štěstí, tolik informací a tak velkou vytrvalost a nevyčerpatelné prostředky, aby se mu to povedlo? 

Takhle vypadalo Toplitzské jezero v roce 1938 před tím, než tam začaly cvičit německé ponorky. A než tam na jaře 1945 pohlaváři SS nechali potopit velké množství beden s padělanými librami a jinými cennostmi či dokumenty. Od té doby tam a v okolí ještě mnoho let po válce čas od času nacházeli mrtvoly nešťastníků, kteří se vydali za pokladem a neměli štěstí. Foto: archiv autora.
© Robert Gutenberg, 2013.

  
Jak "páni světa" počítali s tím, že se vrátí a vše ukryté opět vyzvednou?
Proč to všechno? Ta ekvilibristika s technickými možnostmi tehdejší doby, ty bizarní, téměř nedobytné úkryty? Nacističtí pohlaváři napevno počítali s tím, že se vrátí. Poklady ukrývali na územích, která považovali za „historicky“ svá, Sudety toho budiž důkazem. Neměli bychom zapomínat, že nejvyšší pohlaváři hroutícího se Velkoněmecka do posledních hodin války s upřímnou nadějí doufali v to, že se jim podaří se západními spojenci dohodnout separátní mír. S Amerikou neválčíme – to byla jejich filozofie. Spoléhali na vizi, že poté, co v bezpečí americké náruče německá armáda přezbrojí a zkonsoliduje síly, vyrazí znovu do boje proti „mongolským hordám z Východu“. A bok po boku s Američany zatlačí Sověty z Evropy zpět do Asie. Tímto protiútokem se „denacifikovaní“ staronoví němečtí mocipáni, očištění od již nežijícího Hitlera (oni přece jen plnili rozkazy…), dostanou zpět na místa úkrytů a pak vyzvednou, co bylo jen přechodně skryto.
Mystická víra ve vlastní schopnosti. Pohrdání „podlidmi“ a jejich „bezcennými“ životy. Víra v zázraky, v černou magii. Kult smrti. O tom se dnes převážně mlčí. I když vše, od úplných maličkostí až po strategické informace stupně „Přísně tajné!“ dokázala nacisty řízená mašinerie téměř dokonale zdokumentovat i písemně - a nám působí radost, doslova se hrabat v tajných dokumentech z té doby - o to pečlivěji nezanechávala stopy o své aktivitě v oblasti duchovní, tedy nehmotné. Neexistuje prakticky žádná dokumentace, která by mapovala magické myšlení nacistů a duchovní pozadí tehdejší reality Třetí říše. To ovšem neznamená, že neexistovalo. Jedna vzpomínka mé babičky na vysvětlenou. Když odsouvaní Němci, a měli by se tehdy cítit poraženi a pokořeni, jsouce vyhnáni z domovů jen s pětadvacetikilovými zavazadly v rukou, opouštěli české pohraničí, v tomto případě malé městečko na severu Čech, jeden z nich zpupně pohlédl přihlížejícím Čechům přímo do tváří a na celé náměstí vykřikl: „My se vrátíme! A pak tohle náměstí vydláždíme znovu! Vašimi lebkami!“
 
Proč je dobré tušit souvislosti?
Ano, oni se stále cítili být pány světa a také se tak i chovali. I ti docela „obyčejní“ lidé, nejen ti „óbr nacisti“ z Berlína. Pojďme tedy posuzovat historická fakta i skrze tuto jejich mentalitu, po dlouhá léta formovanou nacistickou mystikou, praktickou magií, světonázorem a propagandou. Mnoho věcí se nám v těchto širších souvislostech pak bude lépe chápat, jakkoliv dnes mohou působit až neuvěřitelně a nepochopitelně.
V připravovaném seriálu příspěvků na téma „Štěchovického pokladu“, kde je tento článek obecným úvodem, v seriálu, který má ambici také se stát „… líčením, někdy legendárním a někdy exaktním, první cesty do ještě sotva probádaných oblastí poznání…“ se tedy můžete občas nadát i dosti překvapivých tvrzení. Občas se pro ně jen obtížně budou hledat hmotné důkazy. A úplně stejně, jako v případě debaty o existenci Štěchovického pokladu nakonec závěrečné posouzení, zda se jedná o skutečnost, spekulace anebo o pouhý výplod lidské fantazie totiž zůstane jen a jen na vás…

Tak existuje Štěchovický poklad anebo ne? Co myslíte?
© Robert Gutenberg, 2013.